V poslední době jsem se na terapiích setkala s celou řadou klientek, které se potýkají s perfekcionismem. Každou z nich perfekcionismus ovlivňoval v jiné životní oblasti, ale jeden aspekt byl společný – jejich život to ovlivňovalo negativně.
Co je to perfekcionismus?
Perfekcionismus je snaha o dokonalost. Chceme dělat věci perfektně, dokonale a když se to nepodaří dokonale, cítíme, že jsme selhali. A tak se dobrovolně mordujeme, trávíme nad činnostmi daleko víc času než by bylo potřeba, jen aby to bylo dle našich zidealizovaných představ perfektní.
Ve mně byla tato nemoc dříve taky hluboce zakousnutá. “Nemoc” píšu schválně, protože toto vnitřní nastavení opravdu za nemoc považuji – ničí nám život a ubírá nám na pocitu štěstí a spokojenosti.
Pamatuji si, jak už na základní škole jsem byla schopná vypracovávat projekty, ke kterým byly potřeba obrázky či koláže, neskutečně dlouho, protože jsem to chtěla mít perfektní. A úprava v sešitech – ano, taky jsem se v tom vyžívala – podtrhávat pravítkem, barevně rozlišovat. Geometrie mě nesmírně bavila – rýsovat, přesně odměřovat, dodržovat různě tlusté čáry.
Nevykládejte si to špatně – ono taková přesnost a pečlivost jsou také dobré vlastnosti. Samozřejmě je záhodno, aby například takový plastický chirurg byl přesný a pečlivý. V opačném případě by asi pacienti moc spokojeni nebyli. Ale nic se nesmí zvrhnout do extrému.
A tím extrémem je právě perfekcionismum, který nás omezuje v našem běžném životě.
Perfekcionismus nám často brání některé projekty vůbec začít. Z mé vlastní zkušenosti – chystám se na úklid skříně, vytřídění oblečení a vím, že to bude náročná, vícehodinová “zábava”. A jelikož to chci mít prostě dokonalé, tak to radši odložím, protože k tomu dokonalému výsledku se za ten omezený čas, který mám právě teď k dispozici, nedostanu. Ona ta skříň nikam neuteče, takže čeká, čeká, čeká….
Dalším příkladem může být třeba úklid koupelny. Mám ráda, když se koupelna leskne, nikde není smítko prachu, na skleněných dveřích sprchového koutu není ani flíček, kohoutky se lesknou, obklady jsou jako nové… Ale k dosažení takového výsledku potřebuji minimálně celé dopoledne. Kdo má děti, práci, a třeba i dům a zahradu, tak ví, jak se celé dopoledne hledá těžko.
Dřív by mi snaha o dokonalost nejspíš zabránila i v podnikání.
Články na tomto blogu byste nečetli, protože by možná vznikly, ale do dokonalosti by jim něco chybělo a zůstaly by pěkně uložené v počítači.
Příspěvky na sociální sítě by se na svět klubaly hooodně pomalu. Protože tahle fotka ještě není úplně to ono, a tohle video přece nemůžu publikovat, vždyť se tam na konci blbě usmívám a na straně mi trčí vlasy…
K dokonalému obrazu můžeme své výtvory brousit takřka donekonečna.
Osobně mě moc oslovil tento citát: “Done is better than perfect.”
Volně přeloženo: “Hotové je lepší než perfektní.”
I jeho variace: “Lepší hotové NĚCO než perfektní NIC.”
A tím se teď snažím v životě řídit.
Už si přesně nepamatuji ten okamžik, kdy jsem doslova prozřela a uviděla jsem, jak mě vlastně ta touha po dokonalosti v určitých životních oblastech hrozně omezuje. Jak mě stojí strašně moc času, který bych mohla věnovat něčemu jinému – užitečnějšímu, zábavnějšímu.
V každém případě si ale vybavuji, že s narozením nejstaršího syna jsem hodně četla nejrůznější knihy, co se vývoje dětí týče. Co má vliv na jejich psychiku, jak vychovat šťastné a sebevědomé dítě, co to vlastně znamená ta respektující výchova. Prostě všechno to, co nás nikdo nenaučil.
Co mi každopádně utkvělo, bylo, nechat dětem vlastní prostor. Prostor pro jejich kreativitu, nesnažit se je vést k dokonalosti, zapojovat je do běžných činností, nechat je se účastnit a zároveň na ně nepřenášet naše představy ‘jak by to mělo vypadat’.
Holt se smířit s tím, že vánoční perníčky nebudou výstavní, když nám s nimi pomáhají prcci.
Že dárečky pro babičky budou připomínat něco, co možná tvořil i Picasso v plenkách.
Že děti jí samy lžičkou od té chvíle, co ji udrží, přestože to poté kolem stolu vypadá, jako by tam hodovala divá zvěř.
Že dítě nebude mít výstavní fotečky v nažehleném oblečení, za to se pořádně vyřádí venku v blátě, kalužích a písku.
Když jsme před lety navštívili jednu akci, kde byly různé soutěže i kreativní činnosti pro děti, šla jsme s dcerou ke stolečku, kde si děti vyráběly látkovou tašku. Tiskly na ní různé obrázky, kreslily fixama apod. Svou tehdy čtyřletou dceru jsem posadila ke stolku, dřepla si za ni a čekala, co vymyslí.
Vedle seděla roztomilá načesaná holčička, za kterou stála maminka a neustále ji do tvoření vstupovala stylem: tady bys mohla dát tohle, a dívej tady ti to dokreslím, nechceš ještě sem… Úplně mi naskočila husí kůže a holčičku jsem v duchu politovala. Ta bude mít v dospělosti s čím pracovat.
Tím se dostávám k tomu, jak náš vlastní perfekcionismus má negativní vliv i na životy našich dětí.
Maminka holčičky v ní úplně nevědouce zabila veškerou její vlastní kreativitu a nejspíš i nadšení.
Maminka chtěla, aby výsledek byl co nejlepší. Ale vy už tušíte…
Vím, že v žádném případě nechtěla své holčičce ublížit, že pro ni do života chce to nejlepší. Chce, aby byla dobrá (nebo nejlepší) a úspěšná.
V tuto chvíli už přecházíme do hlubší roviny a tou jsou naše životní priority. Co je pro nás v životě důležité? Jaké chceme, aby naše dítě bylo, až vyroste? Co chceme předat svému dítěti?
Zkuste se na chvilku zastavit a upřímně si odpovědět. Je moc fajn se občas zamyslet nad svými prioritami a třeba je i přehodnotit.
Pokud jsou vaše odpovědi: chci aby mé dítě bylo zdravé, šťastné, aby bylo sebevědomé a stálo si za svými přesvědčeními, hodnotami. Aby bylo ve svém životě spokojené. Aby se cítilo úspěšné, ať už bude dělat cokoliv. Tak vězte, že cesta k tomu nevede přes dokonalost.
Právě proto je tak moc důležité o tomto tématu mluvit – nejen kvůli nám samotným, ale i kvůli našim dětem. Abychom jako rodiče nepředávali svým dětem návyky a životní přesvědčení, která nesvědčí ani nám samotným.
A co jsou další známky toho, že vás perfekcionismus brzdí od toho, abyste žili spokojený život?
Může být pro vás těžké dělat rozhodnutí. (Protože která z variant je ta nejlepší? Strach z toho, že se rozhodnete špatně.)
Úspěch vám nepřináší ani moc radosti, protože vždycky najdete něco, co se dalo udělat líp.
Častěji se zaměřujete na to, co jste udělali špatně než na to, co se povedlo.
Máte vysoké nároky na sebe i své okolí.
Vše musíte mít pod kontrolou, takže se vám hůř přenechávají úkoly jiným lidem.
Kritiku snášíte velice špatně, hned se bráníte.
Máte silného vnitřního kritika.
Když uděláte chybu, nedokážete ji jen tak přejít a jít dál.
Máte problém začít nový projekt – máte pocit, že nejste dost dobří, dostatečně v daném tématu vzdělaní atd.
Maté problém projekt dokončit – protože nikdy není dokonalý.
A možná jste si všimli, že vám perfekcionismus ničí vztahy – ať už v práci, s přáteli či s partnerem a dětmi. Můžete pro ně být takovým otravou; vše musí být po jeho a nic není dost dobré.
Poznáváte se v něčem?
Sedlo to na vás jako p*del na hrnec? Anebo jen něco z toho?
Pokud jste dočetli až sem, tak je pravděpodobné, že vás perfekcionismus trošku trápí.
Je super, že jste si toho vědomi.
Já si také jsem vědoma toho, že mě perfekcionismus ještě úplně neopustil a občas tím sama sebe pěkně štvu. A tak jsem si před časem pořídila knížku Radost z nedokonalosti. Chvilku mi doma jen ležela, ale nedávno jsem ji dočetla. I proto, že ve svém okolí a ve své praxi vidím, jak nám ta touha po dokonalosti opravdu nepřináší do života nic dobrého.
Tato knížka je uzounká a sfouknete ji rychle. Je spíše praktická, není to žádná čtivá beletrie. Tuším, že knih napsaných na toto téma je mraky, takže klidně si najděte takovou, která se vám líbí. V každém případě – pokud je perfekcionismus vaše téma, zapracujte na něm.
Moc se mi líbí heslo americké koučky Marie Forleo: Progress not perfection.
Volně přeloženo – pokrok ne dokonalost.
Vztáhněte si to na jakýkoliv aspekt vašeho života:
– výchova dětí (nikdo jsme se dokonalým rodičem nenarodil, učíme se, chybujeme, ale snažíme se)
– práce (na začátku se učíme nové věci, děláme chyby, vypracováváme se anebo třeba od nuly budujeme vlastní firmu; krok za krokem se zlepšujeme)
– úklid (snižme své nerealistické nároky, přijměme, že nemusí být dokonale zářivý)
.
.
.
Děláme postupné krůčky kupředu, ale naším cílem není dokonalost.
Přeji vám hodně sil na vaší cestě ke šťastnějšímu životu.
PS: Při psaní toho článku mě několikrát napadlo: “ale tohle o sobě prosím tě nepiš, to nikoho nezajímá, to nebude nikdo číst”. Ale pak mi došlo – přesně proto, že mě moje vlastní mysl nahlodává, je to tak důležité téma a musím vám o něm napsat. Takže publikováno i přes nedokonalosti a pochybnosti.;-)
Jsem lékařka a věnuji se celostní přírodní medicíně. Pomáhám lidem nacházet jejich zdraví přirozenou a citlivou cestou.
Zároveň jsem máma tří úžasných dětí. V online světě učím mamimky, jak účinně provádět akupresurní masáže u dětí, aby jim pomohly k rychlejšímu uzdravení. Více o mně tady.