Celostní přírodní medicína

Alergie – nemusí být naším společníkem navždy

Je to tak – alergií trpí přibližně každé třetí dítě či dospělý v České republice. Kdo si nějakou alergickou reakci zažil, či ji dokonce pravidelně každý rok zažívá, ví, že je to velice nepříjemná záležitost a dokáže člověka úplně vyřadit z provozu.

I já jsem si prošla životní etapou, kdy byla pylová alergie součástí mého života každé brzké léto. Začalo to asi tak v sedmé, osmé třídě. Jednoho dne jsem se probudila s rudýma očima, které strašně svědily a pálily.

Rodiče si mysleli, že mám nejspíš zánět spojivek ze sluníčka a tak mě, vyzbrojenou slunečními brýlemi, odeslali do školy. Brýle jsem měla i vevnitř ve třídě – nedělalo mi dobře světlo zářivek, oči mi slzely a brýle aspoň zakrývaly ty červené králičí oči. Pamatuji si, jak jsem se v každé hodině zodpovídala danému učiteli, proč mám ty brýle – že nejde o žádný pubertální výstřelek, ale že mám zánět spojivek.

I přes vyplachování očí a aplikaci septonexových mastiček na noc se můj zánět spojivek nelepšil. A tak se mnou máma vyrazila k paní doktorce. Ta samozřejmě odhadla diagnózu správně a předepsala mi účinné kapky do očí a Zyrtec. Také nás odeslala na alergologii k řádnému dovyšetření.

Vůbec se rodičům nedivím, že je tehdy nenapadlo, že by to mohla být alergie. V mojí generaci alergie nebyla mezi dětmi tak běžná, jako je dnes a o jejich generaci vůbec nemluvě.

V následujících měsících jsem tedy absolvovala diagnostické kolečko na alergologii, kde mi stanovili alergii na určité typy travin a také zkřížené alergie, o kterých jsem do té doby nevěděla (vlašské ořechy, zelená jablka) a také jsem měla reakci na kočky.

Co to vlastně ta alergie je?

Alergie se dá popsat jako nepřiměřená reakce imunitního systému na vnější podnět. Tedy řečeno běžnou mluvou – tělo přehnaně reaguje na ”něco”, co se běžně vyskytuje kolem nás, co je přirozenou součástí ať už naší stravy nebo prostředí kolem nás. Reaguje na něco, na co by vůbec reagovat nemělo.

V této situaci si můžeme imunitní systém představit jako hysterku, která vyšiluje kvůli každé prkotině. Nechová se normálně a my se z ní můžeme zbláznit.

Přeskočím v čase a povím vám, jak jsem na tom dnes.
Alergie na trávyobčas ještě krátce pozlobí, ale není to nic, co by mě vyřadilo z provozu. Jehlička do ucha to jistí. Na návod se můžete podívat tady: https://www.youtube.com/watch?v=tV4CMFVswxA

Po vlašských ořeších mě svědí jazyk, ale když jsou zapečené v buchtě nebo štrůdlu, tak mi nevadí. Alergie na zelená jablka se u mě nikdy neprojevila, i když mi předpovídali, že to určitě časem přijde.
A kočky máme doma dvě a žádné potíže mi nezpůsobují. Tedy kromě toho, že jsem teď na jaře pořád celá od chlupů, jak línají.:-)

Když jsem nedávno hledala nějaká běžná antihistaminika pro návštěvu, objevila jsem u sebe v lékárničce platíčko – ale bylo už 12 let prošlé…

Možná vás teď zajímá, jak jsem k tomuto takřka “bez-alergickému” stavu došla.

Alergií jsem naplno trpěla ještě na vysoké škole. Úplně živě si vzpomínám, když jsem přijížděla do Prahy, jak jsem cítila ten rozdíl ve “složení” vzduchu. Ty pyly a traviny, které vykvétaly v Praze dříve než u nás v podhůří Jeseníků, mě doslova udeřily do nosu. Ve zkouškovém období jsem si připadala, jako kdyby mě někdo praštil palicí – v útlumu, bez energie. Ať už mi ten útlum způsobovaly prášky nebo samotná alergie, bylo to přesně to, co jsem nepotřebovala.

První zlom nastal, když jsem před koncem studií odjela na rok na Nový Zéland. Během celého pobytu u protinožců jsem antihistaminika nepotřebovala a ani “dýchátka”, co jsem užívala kvůli lehčímu astmatu, jsem nepoužívala a od té doby jsem po nich vlastně už nikdy nesáhla.

Jako první vás nejspíš napadne – jiné klima. Ano, možná i to. Ale podstatné je dle mého něco jiného. Když to s odstupem řady let hodnotím, došla jsem k tomuto shrnutí.

  • V době, kdy se u mě alergie rozvinula, jsem trpěla na opakované angíny a měla za sebou vydatnou léčbu různými antibiotiky. Tato léčba neměla očekávané výsledky a naopak mě přivedla do stavu, kdy jsem takřka skončila v nemocnici. Můj imunitní systém byl v rozkladu. Mamka se rozhodla pro změnu pediatričky a došlo k naprosté změně přístupu k léčbě. Cesta k obnovení dobrého fungování celého organismu nebyla rychlá ani jednoduchá.

  • Opakované infekce v tomto dětském věku měly hlubší souvislost s mým životem – se zátěží, s okolními očekáváními, se vztahy. Ale to by vydalo na další článek.;-)

  • Odjezd na Zéland mi naprosto změnil život – najednou jsem měla život stoprocentně ve svých rukou. Kde a jaké si seženu bydlení, co za práci se mi podaří získat, jaké si pořídím auto, kde vyperu prádlo (i v civilizovaném světě je stále zcela běžné, že v bytě není pračka a pere se za mince ve veřejných prádelnách). Nebylo na koho zvenčí se spolehnout. Celá realita byla jako bílý nepopsaný list. A  tvořila jsem si ji sama. Zodpovědnost za vše ležela jen na mě – i zodpovědnost za mé zdraví.

  • Pomalu jsem začala sbírat střípky k vlastní sebehodnotě.
    Nebyla jsem žádná ušláplá žabička – v té době už jsem za sebou měla hodně zahraničních cest i výprav na vlastní pěst. Zároveň jsem ale nebyla žádný suverén a v žádném případě nejsem typ člověka, co má velké lokty a posunuje se kupředu jak buldozér. Tady ale mluvím o něčem trochu jiném.
    Vnější sebevědomí nevypovídá nic o naší vnitřní sebehodnotě. To, jak si člověk sám sebe váží, jestli se dokáže sám za sebe postavit, jestli zná své hranice a ví, co chce a co nechce. A já si na druhé straně zeměkoule začala pomalu sbírat malé dílky do velké skládačky.
  • Dalším obrovským milníkem, co se vlastní sebehodnoty a hranic týče, bylo narození našeho prvního dítěte. Přerod v mámu, kdy už nemám zodpovědnost jen za sebe, ale daleko větší zodpovědnost cítím za toho malého droběčka, byl další lekcí ve vytváření si svých zdravých hranic a umění si je ustát. V tomto kontextu mám na mysli převážně schopnost odolat tlaku okolí a stát si za svými rozhodnutími, za svým dítětem, protože jako máma pro něj dělám to nejlepší, co umím.

  • Moje zkušenost s nemocemi v dětství a selhání antibiotické léčby přispěla k tomu, že jsem nikdy nebyla slepý pojídač prášků na všechno možné. Věděla jsem, že to nemusí vést k ničemu dobrému. Ale když se nějaký problém objevil a já neměla ponětí, že by existovalo i jiné řešení, věřila jsem, že klasická léčba mi pomůže. Proto se mě antihistaminika držela po spoustu let.

  • Hormonální antikoncepci jsem po pěti letech užívání vysadila, protože jsem cítila, že mi nepřináší do těla nic pozitivního. Výsledky krevních testů ukázaly problémy se štítnou žlázou a ono v těle všechno se vším souvisí, jak víme…

  • Začala jsem se víc zajímat, jakou stravou či doplňky můžu podpořit svůj imunitní systém.

  • Setkání s osvíceným alergologem. Bylo to těsně před koncem studia v době státnic. Zkušeným bystrým okem zkouknul výsledky krevních odběrů, výsledky provokačních testů na astma, mou historii a navrhl:
    * pravidelně dělat výplachy nosu slanou vodou (nejen v pylové sezóně) 
    * jeho slova: “Ty hodnoty, co se týče štítné žlázy, jsou takové hraniční, už bych tě s tím měl poslat na endokrinologii, ale tam by ti určitě nasadili euthyrox. Zkus doplnit jód, selen a zinek a do jídelníčku zařaď mořské řasy Arame. Třeba se to srovná. Na další kontrole uvidíme.”
    Štítná žláza se srovnala, na endokrinologii jsem nikdy chodit nemusela.
    * další jeho doporučení by se dalo shrnout slovy – hoď se do klidu. Zároveň ale vyjádřil pochopení pro situaci při studiu medicíny: „Já měl před státnicema taky nervy a přišel jsem kvůli tomu o slepáka.“ 🙂

Tohle byla moje cesta a je jisté, že ta vaše bude jiná.

V žádném případě tímto příspěvkem nikoho nenabádám, aby vysadil svou léčbu nějakým radikálním způsobem.

Jen jsem vás chtěla povzbudit, že to, že máte alergii nemusí být rozsudkem do konce života.

Vím to. Nejen z vlastní zkušenosti. Mezi svými klienty mám několik lidí, kteří se dokázali sami zbavit dlouholetých alergií.

Ale jak už jsem naznačila výše – není to o tom, že změním jednu věc, nebo že mě zachrání nějáká zázračná alternativní pilulka či metoda zvenčí.
Je to vždycky kombinace práce na sobě, svých vnitřních nastavení plus změny určitých vnějších faktorů, jako např. jídlo, životní styl… 

Ta pomoc zvenčí nám může ulevit od nepříjemných příznaků, případně nás nakopnout správným směrem, ale ta největší změna se musí odehrát hlouběji, uvnitř nás.

Přeji vám do následujících dní hodně zdraví a pokud vás něco trápí, tak spoustu sil
k uskutečnění změn ve vašem životě.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *